Londýn

Tak jsem se dostal i do hlavního města Velké Británie. Nejdříve jsme si prošli křižník HMS Belfast. Jedná se o jedinou válečnou loď z 2. Světové Války nacházející se na území Evropy. Více než slova řeknou spíše fotky, které můžete shlédnout ve fotogalerii.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat "londýnské oko".

Kolem London Eye je shlukují ruzní šašci, tanečníci, sochy a showmani. Ti se snaží přítomný turisti ohromit a vysloužit si od nich nějakou tu penci či libru.

Jednou z dalších krásných památek Londýna je Big Ben, což je hodinová věž, která je součástí Westminsterského paláce, kde sídlí i parlament.

Buckinghamský palác je zbytečné představovat.

Náměstí v centru Londýna se nazývá Trafalgar Square, jehož název je odvozen od Bitvy u Trafalgaru.

Já to prostě nestíhám...

Jsem vám slíbil, jak vás nebudu zásobovat články a už to zase několik dní stojí. Jak jistě už všici víte, rozhodl jsem se pro návrat. S tím je ale spojeno mnoho zařizování (koleje, zrušení studia, zápis studia, atd.). K tomu musím připočíst velice slušné pracovní vytížení. Agentura totiž volá kdykoliv a já se snažím brát jakoukoliv práci. Takže se stává, že tam jsem někdy i 12 hodin. Nějaké sportovní vytížení nesmí chybět, pak nesmím zapomenout na hlad, no a na články už moc času nezbývá. :-( Jakmile ale najdu v programu aspoň chviličku času, hned jsem zase něco přihodím.

Kdo ještě neví, tak se vracím 27. září se společností Wizzair. Snad budu mít větší štěstí, jak se Skyeurope ;-) Předpokládaný čas příletu je 14:40. Takže pomalu a jistě můžete začít přemýšlet o volných dnech a večer. Budu se snažit vyhovět samozřejmě všem a oslavit příjezd se všemi a všude :-D

See you soon

Co zařídit při hledání práce

Co jsem tak zjišťoval, jsou minimálně dvě základní cesty k získání práce. Obě z nich mají své klady a zápory, ale ani jedna z nich nezaručuje 100%tní sehnání práce.

Tou první variantou je nechat většinu na pracovní agentuře. Což vypadá hrozně jednodušše, ale jen na první pohled. To ani nemluvím o tom, že jsou tací, kteří příjdou do agentury s naučenou větou: "hledám práci" a po dotazu pracovníka, co by rád dělal a kde by chtěl pracovat, mu žadatel opět řekne tutéž větu. Pak už záleží jen na daném člověku, co s takovým pracantem provede. Někde mu ukážou směr dveře. Jsou ale i lidé, kteří se snaží pomoct, takže jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, angličtina není opravdu ten "nejdůležitější" základ. Samozřejmě já bych tu odvahu a hroší kůži neměl. Naštěstí jsem tenhle problém řešit již nemusel, ale vyhráno stále ještě není.

V agentuře posléze vzniká jakýsi začarovaný kruh. Chceš práci, je nutné mít účet v bance. Chceš účet, je nutné mít práci... Serióznější agentury vám vydají potvrzení a banka poté ustoupí. Není to tak ale vždy. Je nutné si zjistit, která banka je vhodnější a přívětivější k zahraničním pracovníkům. Mně byla doporučena banka Lloyds TSB a musím uznat, že jednání bylo více než korektní. Já jsem naštěstí tento problém vyřešil již při au-pairování, kde jsem měl potvrzení od agentury Mossei, s kterou jsem vyjel z Čech jako au-pair. Další neskonalou výhodou je mít National Insurance Number. Přeloženo do češtiny to znamená "číslo národního pojištění". Jedná se o obdobu občanského čísla, které slouží jako identifikátor v sociálním systému Velké Británie. Tenhle problém jsem vyřešil již při minulé návštěvě Anglie, takže o další starost méně. (Samotné agentury vám popíši v dalším samostatném článku.)

Druhá varianta ktví v obcházení jakýkoliv pracovních možností. Od uklízení domů, přes různé práce v obchodech, hotelích, farmách, atd... To už záleží jen na každém člověku. Samozřejmě musíme počítat s tím, že se většinou jedná o práce načerno a tudíž je důležíté hlídat sociální a zdravotní pojištění... Tuto variantu jsem naštěstí řešit nemusel, proto s ní nemám žádné zkušenosti.

Ještě jsem zapomněl na další možnost. A tou jsou pracovní úřady (jobcentre plus). Kde vystavujou někdy i desítky inzerátů denně v té konkrétní oblasti. Neznám ale nikoho ze známých a kamarádů, kdo by přes ně získal práci. Tudíž si myslím, že touto cestou získávají práci hlavně občané Velké Británie, ale je to jen můj osobní názor.

Bydlení

Tak jsem konečně vytvořil pár fotek z mého nového působiště. Od centra a obchodů je byt vzdálený necelých 5 minut, takže poloha ideální. Bohužel se jedná o studio flat. Pokud nemáte zdání oč jde, jste na tom úplně stejně jako jsem byl já. při příchodu do bytu jsem totiž zjistil, že se jedná pouze o jednu velkou místnost, kuchyňku a koupelnu.

Byt je prostě na ideálním místě. V přízemí lékárna a druhá část domu je tvořena hospodou. Co víc si přát...

Za gaučem se nachází moje postel.

Naše gigantická kuchyň.

A moje nové kolo. Jsem zvědav, jak dlouho vydrží. Cena 29 liber bohužel nenaznačuje dlouhou životnost. :)

Danebury Hillfort

Po dlouhé době jsem byl opět na výletě. Od Andoveru to je vzdálené kolem 10ti kilometrů a tak jsme se spolu se Sandrou a Stanem vydali na kolách. Vzhledem k tomu, že se sobotní návštěva hospůdky protáhla, cesta se stala trošičku i fyzicky náročnou. :) Ještě že se těm kopcům tady nedá ve srovnání s Čechami říkat kopce.

Z překladu je hillfort opevněný kopec. V okolí jich je několik a krom toho, že jsou staré kolem 2500 let, se o jejich vzniku a původu moc neví. Našel jsem jen zmínku ze středověku, kdy se stavba připisovala různým vládcům či vojevůdcům. Ve 20. století zde probíhaly řady vykopávek, ale ani ty nedokázaly původ objasnit. Samotná tvrz byla obestavená dřevěným plotem, chráněná stromy a keři. Dočetl jsem se, že zde roste mnoho vzácných stromů a rostlin.

OBROVSKOU zajímavostí je, že okolní krajina jen vyjímečně dosahuje 100 metrů. I proto tento kopec se svými 147mi metry tolik vyčnívá. :)

K udržování památky slouží i stádo volně pasoucích se ovcí, jenž pro naši hru "Chyť si svoji ovci" neměly ale vůbec žádné pochopení...

Jak jsem hledal bydlení...

Nejdříve bych se chtěl všem čtenářům omluvit za tak pozdní aktualizace. Bohužel jsem měl dost problémů a člověk neměl ani chuť o tom psát. Nakonec se to ale docela slušně rozjelo, i když krize straší i tu, a to dost. Takže po pořádku.

U rodiny, kde jsem býval, mi bylo sděleno, že otec odlétá do Afghanistánu 21. července, tudíž do 20tého mám být vystěhovaný. To byl pro začátek slušný šok. Měl jsem ho totiž za flegmatika, takže jsem trochu počítal s tím, že mu nebude vadit, když tam pár dní či týdnů pobudu. Jen do té doby, než si něco seženu.

Pro svůj další pobyt jsem si vybral nedaleko vzdálené město Andover. Sice to není tak krásné město, jak by se na Anglii patřilo, ale již jsem si zde našel pár kamarádů, i školu jsem zde absolvoval a hlavně se mi nechtělo zase stěhovat někam do neznáma. Na internetu jsem si tedy našel několik stránek s bydlením, nakoupil reklamní noviny a začal jsem obepisovat a volat. Vždycky to ale krachlo na tom samém. Všude chtěli potvrzení o práci. Snažil jsem se argumentovat tím, že mohu zaplatit i na dva měsíce dopředu, ale bez úspěchu. Až mě osvobodila slovenka Gretka, která do svého bytu sháněla spolubydlícího. Jelikož začínala obdobně, neměla s tím jediný problém a první problém byl naštěstí z krku...

Přežil?

Již brzy se můžete těšit na novou sérii zážítků. Našel bydlení, sehnal práci, odjel domů? To vše se objeví na vašich obrazovkách v dohledné době.

Welcome to hell :D

30 na 70

Tak přesně takovej procentuální poměr se přiklání k tomu, že budu v Anglii ještě i po 20. červenci, přesněji řečeno spíše proti. Pořád jsem tajně doufal, že i když pan domácí jede do Afghanistánu, nechá mě tu aspoň pár týdnů, než si něco kloudného seženu. Bohužel jsem se mýlíl. Takže do 20. musím být v trapu.

Dokonce jsem zde poznal i Čecháčky z Mladé Boleslavi. Seznámení bylo hodně vtipné. Takhle si sedím ve škole, když tu z vedlejší třídy slyším: "I am from Mlada Boleslav". Jsem si říkal, že nemám už jen chutiny (Stávalo se mi to hlavně, když Lee připravoval večeři. Já cítil segenín a oni to byly těstoviny s boloňskou omáčkou), ale i slyšiny. Naštěstí se to nepotvrdilo a já poznal Lukáše a jeho přítelkyni Pavlu. Jdu si takhle s nimi na kafe, konverzujeme, když se na nás otočí týpek před námi a praví: "Vy jste Čecháčci co?" A poznali jsme Stana ze Slovenska. Takže takhle se tu člověk seznamuje.

Proč to vlastně píši. Lukáš s Pavlou pracujou pro Jodyho Schecktera, což je bývalý jihoafrický jezdec Formule 1, mistr světa z roku 1979. Dokonce má i největší biofarmu na území Hampshire. Byl jsem se tam podívat a řeknu vám, slušný to je zámeček. A právě zde hledají jakéhosi asistenta zahradníka. I hned jsem odpověděl na inzerát, tak uvidíme, jestli se někdo ozve.

zajímavost pod čarou

Náhodou jsem se ocitl v hospodě. Náhodou se mi potřebovalo na záchod a tak jsem si odskočil na toaletu. Je už běžné, že se prodávají kondomy v automatu, ale že na pánských záchodech budou prodávat vibrátory, tak to jsem opravdu nečekal.

Ústní část zkoušky

Tak jsem si dneska prošel i ústní částí, teď si už jen počkat na výsledky. Měli bychom je znám cca za měsíc.

Samotný průběh byl následující. Dva studenti seděli naproti učiteli, za kterým byla ještě dohlížející osoba z Cambridge, která sledovala samotný průběh zkoušky a známkovala studenty. První asi tak 5ti minutová část se skládala ze základních otázek (tvé jméno, hláskování, odkud si, něco kolem života v Anglii atd.). Další částí byl minutový monolog každého kandidáta na přidělené téma, posléze druhý student zadal dvě otázky, které se vztahovaly k tématu. Třetí část znamenala poslechnutí nahrávky, vybrat ze tří témat to správné a zodpovědět 2 detailnější otázky. Poslední částí byl 3,5 minutový dialog mezi studenty. My jsme dostali téma mobilní telefony, takže to nebyl naštěstí velký problém.

Snad příjde i zápletka...

Cože jsem vám minule vykládal, že práce v kavárně je nejpravděpodobnější? Všechno špatně, tahle cesta už nikam nevede. Vlastně vede, ale cesta zpět je velice složitá a ještě pak budete pěkně smrdět ;-)

Minule jsem vám psal o kavárně a o zaučení, které mělo proběhnout v pátek a v sobotu. Zapomněl jsem vám už ale dopsat, že jsem tam byl již minulou sobotu na pár hodin. Myslím, že jsem se tam rozkoukával obstojně a dokonce i nějakou tu práci odvedl. Můj boss (Ital, který v Anglii žije již 10 let) vypadal jako bych tam ani nebyl, těžce mě ignoroval. Bára (Slovenka, která tam pracuje a bude v červenci odcházet) mě ale ujišťovala, že je takový vždycky na "nováčky" a chvíli trvá, než si k vám tu přátelskou cestu najde. S tím jsem se jakš takš smířil a tak jsem konverzoval pouze s Bárou. S ní jsem se právě dohodl i na další návštěvě v pátek a v sobotu.

Ve čtvrtek večer jsem si již pomalu chystal věci, abych něco nezapomněl. Když mi tu přišla né zrovna pozitivní smska od Báry: "Ahoj, rozpravala som sa so sefom a on vravel ze teraz nebude hladat nahradu za mna, ze az v septembri ked sa jeho detom skoncia prazdniny. Je mi to luto." Takže si budem muset ještě chvilku počkat na zodpovězení otázky a dááál?

Abych taky pořád jen nebrečel ;-), dnes jsem byl na první části zkoušky z angličtiny, která se skládala z psací a čtecí části. Jedná se o Cambridge zkoušku. Pokud uspěji, získám certifikát PET. Což není nic extra, jedná se o nižší úroveň certifikátu FCE, o který jsem chtěl usilovat, ale kvůli tomu jsem už tu fňukal, takže škoda se opakovat. Samotný průběh zkoušky mi přišel až nepřiměřený. Do třídy si vcházel v jedné ruce průkaz totožnosti a propisku, ve druhé vypnutý mobil, který si posléze dal do baťohu a nechal u dveří. Kdo neměl jakoukoliv kabelu, mobil odkládal na příslušný stůl u dveří. Poté před námi rozstřihly obálky, odkud jedna z učitelek vyndala testy. Po rozdání jsme dostali pokyny, které mimo jiné zahrnovaly i zákaz opouštění třídy 20 minut po začátku a 10 minut před koncem testu. Jakákoliv konverzace mezi studenty znamenala vyhození od zkoušky. Vše jsem přečkal bez úhony, samotný test mi přišel docela jednoduchý, takže ještě přečkat středeční ústní a k získání certifikátu snad nebude nic stát v cestě.

A dááál?

Ani se to nezdá, ale už tu budu načínat 6. měsíc. Přibližně za měsíc budu u rodiny končit (otec musí jet do Afghanistánu a prcek bude u babčy). A protože se mi ještě do Čech nechce, hledám co by... Samozřejmě jsem se registroval i na nějakých au-pair stránkách. Hned druhý den mi přišla nabídka kvalitní "rodiny". Las Vegas by opravdu lákal, ale single gay otec se dvěma holčičkama, který shání pouze au-pair mužského pohlaví? Děkuji, nechci. Druhá rodina mě pořád tlačila přes nějakou travel agenturu a že pomůžou s vízem. Následně jsem měl kontaktoval jejich právníka, který mi poslal smlouvu. Naskenovaný pas i s poplatkem 450liber, který ve splátkách vrátí, jsem měl též poslat na pochybnou adresu, takže to jsem nakonec vzdal.

Člověk tu za ten čas už našel přátelé. Jedni z nich jsou i manželé z Polska. Pracují v Tescu a tak mi pomohli vyplnit registraci. Ta totiž obsahovala i řadu otázek. Ani jsem je nečetl, dali mi vzorovou registaci a dle toho jsem to zakroužkoval. Prý takhle dostanu nejvíce bodů. Tak co bych se staral:-).

Třetí alternativou, a zatím nejvíce pravděpodobnou, je práce v kavárně. Přes jiné kamarády jsem se dostal až do Winchesteru, kde jedna slovenka bude končit a shánějí náhradu. V pátek a v sobotu to jdu omrknout, tak se uvidí. Pokud by to klaplo, další věcí bude zařízení nového bydlení, to taky nebude žádná (pr...) sranda. Snad za měsíc již budu vědět odpověď na otázku: A dááál?

Jinak, co se týče blogu, omlouvám se za delší intervaly mezi články. Přeci jen plno věcí se už stalo rutinou a nápady nepřichází. První zapálení je již taky ta tam. Čímž chci nenápadně naznačit, že existence blogu je značně nejasná;-).

Wilton windmill a Donnington castle

Krátké výlety se hledají stále obtížněji a obtížněji. V okruhu 50ti mil už prostě památky nejsou. Teda aspoň mi to napovídá mistr google. Jedny z posledních, které se až do víkendu dokázaly přede mnou schovat, byly větrný mlýn Wilton a hrad Donnington. Objevil jsem je jen díky fotografiím na mapách jednoho nejmenovaného pomocníka :-).

Větrný mlýn Wilton byl postaven nedaleko stejnojmenné vesnice v roce 1821. Nepřetržitě pracoval celých 100 let. Po nástupu parního válce se stal nepotřebným, a až v roce 1976 byl dobrovolníky opět zrekonstruován.

Druhou zastávkou byl Donningtonský hrad, který se nachází poblíž města Newbury. Hrad byl postaven Sirem Richardem Abberbury v roce 1386, tvar byl obdelníkový s věžemi na každém rohu. Po různých obléhání a válkách se z něj dochovala jen vstupní brána.

zajímavost pod čarou

Tak si to dneska šlapu na kole do školy, když slyším, jak se ke mně, zezadu, přibližuje hrozný rachot. To bylo takové "drnčení", že jsem se bál i otočit. Zvuk sílil a sílil, až po několika desítkách vteřin se kolem mě přehnal tank... a já se málem pos...

Windsor

Windsor je městečko poblíž Londýna. Hlavní dominantou je hrad Windsor castle, který je největším obývaným hradem na světě a který se stal dalším útočištěm mých cest. Společně s Buckinghamským palácem v Londýně a Holyrood Palace v Edinburghu je jednou z oficiálních rezidencí britské monarchie.

Již před vstupem jsme si museli vystát asi půlhodinovou frontu. Studentské vstupné činilo docela vysokých 14 liber. Pak už jen projít detektorem kovu a kvízem:-) jednoho z bezpečáků a byli jsme uvnitř. Při odpovědi na otázku odkud jsme, se mu totiž rozzářila očka. Ihned se s námi dal do řeči. Musel se nám pochlubit, že byl v Praze před týdnem. Vyjmenoval pár známých hospod, které navštívil. Prohodil několik českých slovíček. Vůbec mu nevadilo, že fronta před jeho detektorem pomalu ale jistě narůstá. Naštěstí jsme se mu po několika minutách vytrhli že spárů, konečně jsme byli za hradbami. 

 

Počasí, jak jsem si už v Anglii zvykl, bylo opět fantastické :-)

Chtěl jsem vám udělat i pár fotek z krásného vybavení hradu. Bohužel je zde přísný zákaz focení, což potvrzovali i hlídači, kteří se pohybovali v každé místnosti.

Jednou z dalších atrakcí města je Windsorské kolo, ze kterého musí být krásný výhled na hrad a řeku Temži, bohužel jsme se k němu nedostali, snad někdy příště... Zajímavostí je, že kolo je smontováno pouze od jara do podzimu.

Město Bath

Město Bath leží v příjemné zvlněné krajině Somersetu a od Londýna je vzdálené kolem 150km. Toto stotisícové město bylo v roce 1987 vyhlášeno památkou světového dědictví UNESCO. Pýchou města jsou především zachovalé římské památky a lázně.

Jak jsem se dočetl, Bath byl postaven na místě, kde vyvěrají jediné horké prameny v Británii. Byli to Římani, kdo první využili tento jedinečný zdroj a postavili zde síť luxusních lázní. Překvapivě jsou dnes nejlépe zachovalými římskými lázněmi na světě. Lázně v tak dobrém stavu nenajdete ani v samotném Římě!

Místo prohlídky vlastních lázní jsme se rozhodli vydat na projížďku po řece Avon, která protéká městem.

Cestou jsme potkali dokonce i piráty. Jen doufám, že před sebou neměli dlouhou cestu, v jejich stavu by to totiž nemuseli zvládnout:)

Woodhenge, Old Wardour castle and Old Sarum

Počasí se o víkendu trochu umoudřilo a mohl jsem vyrazit na další výlet. První zastávkou byl Woodhenge. Již podle názvu si můžete všimnout podobnosti se Stonehenge. Bohužel i zde je tajuplnost vzniku velice podobná. Dopátral jsem se, že to mohlo sloužit k určitým pohřebním rituálům. Druhá a novější verze popisuje všechny Henges monumenty jako speciální kladkostroje. Posouzení nechám na vás...

Při cestě z Woodhenge jsem si nemohl nevšimnout anglických "prasečáků". Ten rozdíl od chování dobytka v České republice je značný...

Další zastávku tvořil hrad Old Wardour. Nebylo úplně jednoduché se k němu dostat, je totiž schován v lesích a vede k němu jen úzká silnička, kde není místo ani pro dvě auta. Dokonce i parkoviště bylo obsazené, ale to jsme záhy vyřešili. Parkoviště pro svatebčany bylo poloprázdné. a svatební obřad se měl konat bezmála za hodinu a půl, takže jsme se naštěstí případnému trapasu vyhli.

Hrad byl postaven ve 14. století, bohužel díky 10ti měsíčnímu obléhání v roce 1644 z něj zbyly jen trosky.

  

Při přejezdu k poslední památce se z auta nedalo nevšimnout obrazů umístěných na přilehlém svahu. Jak jsem se později dočetl, jedná se o znaky různých vojenských regimentů z let 1914 a 1918, jímž je tato památka věnována.

Přesunuli jsme se do Salisbury, kde jsme na okraji objevili Old Sarum. Jedná se o sídlo, jehož počátky jsou datované 3000 let před Kristem, čímž patří k nejstarším zachovalým památkám v Anglii. Jedná se o pevnost, umístěnou na kopci a obehnanou dvěma hlubokými příkopy, díky čemuž se stala nedobytnou. A právě kvůli své přístupnosti se stala tato vesnice během 19. století neobydlenou.

 

Z hradeb Old Sarum jsme spatřili i tento nezvyklý obrázek. Je vidět, že kočovní cikáni ještě nevymřeli...

Watford

Tak si mohu odškrtnout další krásné místo v Anglii. I když jak se to vezme, z města jsem kromě školy a silnic neviděl vůbec nic. Takže jsem si nemohl udělat lepší obrázek o městě, které je známé svým vzestupem i pádem fotbalového klubu, kde se dokonce angažoval slavný zpěvák Elton John.

Watford jsem navštívil z důvodu Kick-boxového turnaje, kterého jsem se zúčastnil. Samozřejmě jako divák a doprovod Wojteka, který byl do turnaje přihlášen. Již cestou tam bylo na Wojtkovi vidět, jak pomalu a jistě jeho nervozita vstoupá, což se prohloubilo ještě zjištěním, že se nám druhé auto ztratilo. Naštěstí časová ztráta nebyla tak velká a do místa konání jsme dorazili včas. Dle rozpisu mělo přijít na řadu nejdříve 5 ženských a poté 8 mužských fightů. Trochu se to ale pomíchalo a po dvou ženských zápasech přišly dva mužské, poté zbylé ženské a mužské souboje. Bohužel nikde nebylo poznamenáno, kdo patří do jaké váhové kategorie ani o jaké výkonostní kategorie se jedná, i proto jsme možná byli někdy zklamáni mužským zápasem, který přišel bezprostředně po ženském. Trochu mě mrzel zápas dvou mladých dravců, kteří do sebe šli velice agresivně. Publikum, kterého v stísněné školní hale mohlo být kolem 300, neskutečně jásalo. Bohužel jeden z kickboxerů neudržel nervy na uzdě, nechal se vyprovokovat a po nahození na lana obdaroval soupeře hlavičkou, který mu to vrátil (a pokud jsem to dobře pochopil, oba dva byli diskvalifikováni a zápas ukončen). Po tomto souboji si vzal mikrofón do ruky trenér prvně hlavičkujícího zápasníka, který se omlouval za chování svého svěřence, čímž sklidil od publika velký potlesk. 

Poté již přišel na řadu Wojtek. Proti sobě měl zdatného bojovníka, který pocházel z pořádajícího klubu a v publiku to bylo velice znát. Po prvním vyrovnaném kole přišlo druhé, ze kterého máte možnost vidět záběry. Wojtek tam je penalizován jedním strhnutým bodem za atakt kolenem do hlavy. V zápětí dostává tvrdý direkt, který ho dostal až na zem a je počítán. Z toho se oklepal a vrátil do zápasu.

Třetí a poslední kolo je bohužel již v režii soupeře, který Wojtka drtí velice tvrdými a přesnými zásahy. Ten nejtvrdší přichází do oblasti jater, po kterém je zápas předčasně ukončen. Přivolaný doktor zkontroloval zdravotní stav. Wojtek je ale tvrdý chlapík a odchází z ringu po svých. Z jedné strany bylo vidět v jeho očích velké zklamání z prohraného zápasu, na druhou stranu velká úleva, která se dostavila po jeho prvním velkém fightu.

Následuje vrchol večera, sedmikolový souboj dvou "big black men", který se ale stal velkým představením jednoho z nich. Již od počátku je vidět velká převaha, která graduje až zesměšňováním soupeře a užíváním si každé jeho chyby. V průběhu 6. kola, po opakovaném volání doktora a na jeho doporučení, je zápas ukončen. Pás, o který se v tomto fightu bojovalo, zůstal určitě po právu ve správných rukou. Jen toho nesportovního chování bylo dle mého vkusu přespříliš, bohužel to nejspíš k takovým sportům patří a i proto je to tak oblíbená atrakce.

Zajímavosti V

Tak a je tu další článek ze seriálu zajimavostí z Anglie. Tato pravidelně nepravidelná stať bude tentokrát vycházet z předešlého výletu kolem New Forest.

V jedné ze zastávek na dvoudenním výletě jsem zahlédl cukrárnu a při pohledu do obchodu jsem si všiml, že mají dokonce zmrzlinu. Dostal jsem na ni nehoráznou chuť. Zašel jsem dovnitř a vysvětlil jsem, že chci dva kopečky. Už to přišlo pánovi za půltem trošku zvláštní. Poté se mě zeptal, jestli chci malou či větší porci. Nebál jsem se toho a přikývnl jsem mu na tu větší. Prodavač po chvilce vytáhl kornoutek, který jsem až do teď nikdy neviděl. Aspoň mi odpadla starost s tím, že tu lepší příchuť jsem chtěl vždy dospod.

V Moors Valley Country park jsme si dávali ranní capuccino na probuzení. V menu nabízeli i tradiční anglickou snídani za 6liber. Nakonec jsme se dohodli, že si ji dáme napůl. I tak jsme s ní měli problémy - výborně zasytila.

Před touto restaurací bylo i speciální parkoviště pro psy, docela mě to pobavilo. 

Posledním příspěvkem z výletu je plně funkční záchodový automat na mytí rukou. Na třetí pokus už se to povedlo 100%ně. Ono totiž není vůbec jednoduché správně nasměrovat ruce na místo, kde spadne mýdlo. A když pak stihnete včas přesunout ruce doprava, kde už teče voda, můžete si je pak dokonce nechat uprostřed vyfoukat.:-) 

New Forestem to začalo

Dalším místem poznání se stavá národní park New Forest. První delší test v podobě řidičských a navigačních dovedností nás zkouší nebo spíše školí hned na prvních mílích. Projíždíme Andoverem, již zde bloudím mapou a jen těžko vyhledávám ten správný kruháč, podle kterého bychom se zorientovali. Po dvaceti minutách se dostáváme z Andoveru, bohužel ale na opačné straně než chceme. Pokus číslo dvě je již úspěšnější, ale i přesto na některých kruháčích děláme více koleček, než je nutné. Konečně jsme na správné silnici a první cílovou stanicí se pro nás stává městečko Lyndhurst, které je jakýmsi centrálním místem New Forest National Park. Dle kolony aut jsme přesvědčeni o správné trase. Dokonce i značka nás upozorňuje na případnou zácpu. Bohužel v té době jsme měli půlkilometrou kolonu za sebou.  

Přes Lynhurst už projíždíme bez větších problémů a zapícháváme to na prvním parkovišti, kde se už otvírá příroda ve své plné kráse. Všude okolo se povalují, pasou nebo jen odpočívají divocí koně a krávy. Po delší procházce kolem Lynhurstu se vracíme do auta a vydáváme se za další atrakcí New Forestu. Jak je vidno, někdy nebylo jednoduché proje,t a proto je v celém parku nařízena maximální rychlost 40mil.

Po další necelé hodince strávené v autě přijíždíme k Buckler's hard. Bohužel jsme se sem dostali dost pozdě a vstupní brána už byla uzavřena. Východ je chráněn magnetickým zámkem, takže při odchodu návštěvníků zachytáváme uzavírající se vrátka a nezjištně se dostáváme dovnitř (dalších 5liber k dobru). Tato historická vesnička z 18. století prozrazuje tajemství dávného stavění lodí a rybaření.

Další zastávkou se pro nás stává přímořské město Lymington. Je to jedno ze tří měst, kde se pomocí trajektu můžete dostat na ostrov Isle of wight. Po procházce přístavem přestavujeme náš přepravní kočár Volkswagen Golf na spací místnost.  

Po promrzlé, skoro nevyspalé noci se celí rozlámaní vydáváme dále podél pobřeží. Ve městě Highcliffe se nachází stejnojmenný zámek postavený mezi léty 1831 a 1835 lordem Stuart de Rothesay. Říká se, že je to jedno z nejromantičtějších míst a je tedy velice vyhledávané pro svatební obřady. Jejich cena se pohybuje od 650 do 3500 liber. Tak pokud nevíte kde a máte pár přebytečných chechtáků, mohu jen doporučit. :-)

Ještě jsme si prošli pobřeží v Christchurch a závěrem naší výpravy jsme se vrátili do New Forest, abychom se mohli ještě podívat do Moors Valley Country park, kde se nachází stromové lanové centrum Go Ape. Zaplatíte 25 liber, projdete několika minutovým školení a můžete vyrazit na dráhu. Bohužel je nutné objednat se po internetu. Je to totiž stále plně obsazené, ale i přes tuto smůlu je zde dost atrakcí na vyblbnutí a po dvou vyčerpávajících dnech jsme za to možná byli i trochu rádi. Pro představu přidávám odkaz na jedno z reklamních videí

http://www.youtube.com/watch?v=gTZ-UwHCwU4

Utahaní jsme se ještě zastavili v Salisbury, abychom dokoupili vodu na občerstvení. Bohužel o Velikonocích je otevřeno jen pár obchodů, ale různých hypermarketů, supermarketů a potravin se to netýká.

Winchester

Tak to vypadá, že se cestovatelská expedice rozšířila o jednoho člena. Radka (au-pair, bydlící nedaleko Andoveru) mě kontaktovala prostřednictvím blogu, který vyhledala pomocí google. Při prvním setkání mi nabídla výlet do Winchesteru, kde trávila několik dní u sestřenice Sašy, a tak jsem se za nimi vydal v úterý vlakem. (Velikonoční prázdniny jsou zde 2 týdny, a protože otec si vzal dovolenou, mám od Tommyho skoro 14 dní pokoj a mohl jsem vyrazit klidně i ve všední den.) Nazpátek jsem se již hezky vezl autíčkem, protože ho Radka může od rodiny využívat. Takže pokud s tím nebude problém, veřejnou dopravu budu využívat při výletech jen v nutnosti.

Zjistil jsem, že z Čech jsem velice zhýčkaný hromadnou dopravou. Zadaní nástupní a cílové stanici je tady bez šance. Pokud člověk jede s přestupy, musí si vyhledat jednotlivé linky zvlášť. Což ale zase neplatí o vlacích. Takže při příjezdu do první zastávky jsem díky sdělení zjistil, že musím přestoupit. Na nástupištích je dost nepřehledné vypátrat, jaký vlak kam přijede a jakým směrem bude pokračovat. Proto se vyptávám prvního dědy na lavičce. Ten mi s radostí hlásí, že pojedeme stejným vlakem, dělá mi místo na lavičce a už teď vím, že příští půlhodinu mám o zábavu postaráno. Do Winchesteru přijíždím přesně na čas, Radka již město trochu zná, takže ze sebe dělám klasického turistu a o nic se nestarám. 

Je to krásné město s velice historickými kořeny, které se mohlo pyšnit i jako hlavní město Anglie kolem 10. a 11. století. Přes Wolveseyský hrad a palác, ze kterého zbyly již jen ruiny,

se parkem dostáváme ke katedrále, která, jak jsem zjistil, je nejdelší v Evropě.

Další zajímavou budovou byla Westgate, kde bylo po 150 let vězení pro dlužníky. Z vrchu je krásný výhled na město. 

Ještě nesmím zapomenout na Winchesterovský hrad, kde se nachází pozoruhodný kulatý stůl krále Artuše. Za celý den jsme město slušným způsobem prolezli a přitom ani v městském muzeu po nás nechtěli vstupné, což bylo taky příjemné zjištění.

Zajímavosti IV

Z kurzu si asi nejvíce rozumím s Wojtkem. Polák, který zde žije už více jak dva roky a nyní pracuje na nočních směnách jako řidič. Párkrát jsme již byli posedět i mimo školu a samozřejmě jsme se dostali i na téma krize. A i když je na tom naše země špatně, vždy jsem dokázal vyargumentovat tvrzení, že jsme na tom o hodně lépe než Polsko, to bez debat. Srandovní na tom je to, že nejlepší porovnávací jednotkou byl litr benzínu. Takže pokud jsme se bavili o práci a kolik by si za ní dostal denně peněz, vzal si denní výplatu, podělil jí cenou jednoho litru a už se dále řešilo. :)

Příspěvek pro kuchtičky. Možná jsem to někde zaspal, ale nikdy a nikde jsem v Čechám nezahlédl přílohu typu kuskus (couscous). Takže pokud je, či byl na tom někdo podobně jak já, mohu jen podoručit. Jedná se o jakýsi typ těstovin, jehož základem je pšenice. Osobně bych to chuťově viděl někde mezi rýží a samotnými těstovinami. Příprava je tak snadná, že ji zvládne i dřevo. Polotovar nasypete do misky, zalijete vařící vodou dle návodu a počkáte 5 minut, než si kuskus natáhne vodu do sebe a půl žvance připraveno.

Jak bych ho jen nazval, hlídač, údržbář či poradce? Prostě pán, který se stará o chod posilovny. Na jednu stranu je to velice komunikativní někdy až upovídaný šéfik, který zdržuje od cvičení, ale na druhou stranu zase zdokonaluje moji angličtinu. A z třetí strany je to hodný chlápek, který mi každý týden dává motocyklové noviny, takže ušetřím nějakou tu libru a můžu je vrazit do něčeho užitečnějšího ;-)

Článek nostalgie

Tento týden jsem počítal s více cestami do Andoveru, a tak jsem si pořídil týdenní jízdenku. Vzhledem k tomu, že jízdenky těchto typů se nevztahují na místo odkud a kam jedete, ale jen na danou linku, rozhodl jsem se toho co nejvíce využít. Samozřejmě v tom hrála i cena samotné jízdenky, a tak jsem se vydal přes Salisbury do přímořského města Bournemouth.

Nostalgie je to z důvodu, že jsem zde strávil jazykový 14ti denní pobyt na střední škole. Autobus měl poslední stanoviště hned pod centrem města, takže jsem se rychle zorientoval a u moře jsem byl za 10 minut. 

Hned vedle pláže se nachází krásné Oceanárium a 7,5 libry studentský vstup za to rozhodně stojí.

Docela jsem se i divil, že si město bez větších problémů vybavuji, a tak i cesta k Richard Language College, kde jsme každý všední den trávili 6 hodin, nebyl žádný problém. Za ty 4 roky se škola vůbec nezměnila, jen asi něco uvnitř přestavovali, tak byl hlavní vchod oplocen. 

Nejjednodušší samozřejmě bylo najít jednu z hospůdek, kterou jsme hojně navštěvovali, i ta za ty roky zůstala bez viditelnějších změn.

Co si jediné nemohu vzpomenout, je to, jak jsme tam ty 2 týdny mohli chodit pěšky, protože jsem si dneska udělal slušné puchýře a ještě teď mě pálí tlapičky. :-)

Andover

Tak dneska nepůjde o klasický článek, ale jen jakousi propagaci nových fotek ve fotogalerii.

Jsem si totiž uvědomil, že jsem vám ještě neprezentoval Andover jako město. Je o něco menší než Salisbury a není ani tolik historicky zajimavé, ale i přesto je to krásné město. Na první fotce můžete vidět školu, kterou dvakrát týdně navštivuji.

Docela mě imponují jejich autobusáky. Zřejmě tím ušetří místo, ale pro řidiče to není zrovna sranda. Při pátku odpoledne byl docela vyprázdněnej, ale když pak má z posledního nástupiště vycouvat double-decker a následně se vytočit, není to úplně jednoduché.

Asi tím nejzajímavějším v Andoveru je protékající řeka Anton, která se různě proplétá městem, někde dokonce protéká i skrz domek.